Voices in the Dark
Džundži Itó. Po přečtení Uzumaki jsem tvrdila, že s tím chlapem nechci mít nic společného, pak přišla Hellstar Remina a teď tady sedím a usilovně zapisuju poznámky o jeho antologii kratších prací jménem Voices in the Dark. V sedmi kapitolách této sbírky Itó předkládá příběhy, které spolu zdánlivě nespojuje nic, přesto jsou vzájemně provázány pocity děsu, tajemnými silami a beznadějí. V některých případech až bezvýchodností.
* * *
1. The Dark Drinks Blood
Nami se tak zoufale snaží zhubnout, až se z ní stane anorektička. Vyčerpanou dívku často pronásledují děsivé sny o dešti krve a cizích rukách s podivnými kousanci. Často se také probouzí s krvavými skvrnami na obličeji a povlečení. Jejího náhlého úbytku na váze si povšimne i Tani, spolužák z vedlejší třídy, který na ni neustále dotírá, jestli jí něco není. Po čase začne hubnout i on a tvrdí, že je to ze solidarity, protože ji má rád. Jenže s Tanim není něco v pořádku a není to jenom tím, že začíná být jako kost a kůže. Má nezvyklé mazlíčky – netopýry – a ruce pokousané od toho, jak mu sají krev…
2. Ghosts of Golden Time
Příběh, ze kterého možná dostanete strach chodit na stand-up comedy. Keisuke je kluk, co se moc nesměje, a i když ho kamarád Cuguo vytáhne na vystoupení komiků, zrovna dvakrát se nebaví. A veškerá sranda končí ve chvíli, kdy se na pódium dostaví dvě podivné dívky, které navíc prohlašují, že díky smíchu ovládnou svět. Jakkoli se na počátku nikdo jejich hláškám nesměje, jeden divák spustí řetězovou reakci a hned vzápětí se celé publikum válí v křečích a popadá se za břicha. Vyděšený Keisuke popadne kamaráda a uteče, jenže holky si chlapce, který se jako jediný nezasmál – a měl k tomu sakra pádný důvod, najdou i s jeho přítelem. A najevo vychází děsivé skutečnosti. Na tenhle smích se totiž umírá a ty zdánlivé kecy o ovládnutí světa nebyly jen plané řeči …
3. Roar of Ages
Dva přátelé zabloudí na výletě a málem je smete nečekaná povodeň. Druhý den ve stejnou dobu se situace opakuje a co je ještě děsivější než fakt, že se mladíci málem utopili, je skutečnost, že je jedná o navlas stejnou povodeň jako předchozí den. Masakimu se vybavují zasuté vzpomínky na dětství, ztráta rodičů, vyrůstání u příbuzných a obzvláště podivný strach z vody. Po nějaké době narazí na dům nad bývalým říčním korytem a v něm na starého muže, který jim prozradí, že každý den už několik dekád za sebou se opakuje děsivá katastrofa. Ona záplava, která před třiceti lety smetla celou vesnici. Muž se už roky pokouší marně zachránit svou ženu, kterou mu velká voda vzala hned poté, co mu stihla podat jejich malého syna. Masakiho se zmocní podivné tušení, ale pravda tentokrát nechce být odhalena…
4. Secret of the Haunted Mansion
Strašidelných domů existuje spousta, ale tenhle, který vede podivně slizký chlapík jménem Sóiči, by v jejich výčtu určitě byl na předních místech, ne-li rovnou na prvním. Lidé, kteří do něj vstoupí, vycházejí rozechvělí a s výrazem nevýslovné hrůzy v očích. Policista, který šel záhadu vyšetřit, se nevrátil. A tak se kamarádi Kóiči a Satoši rozhodnou ověřit si strašidelnost domu osobně. Sami a uprostřed noci. Sóiči jim ovšem připraví nečekanou podívanou. Ač na první pohled nevypadá vybavení domu nijak hrozně, ukazuje se něco mnohem strašnějšího. Sóiči má podrobenou celou svou rodinu, kterou zneužívá do útrap těla i duše. V kleci si tam drží i krvelačnou bestii, vlastní dítě, které má s děsivou démonkou. V ten okamžik už jde oběma klukům o život…
5. Glyceride
Nechutnost první třídy. Otec hlavní „hrdinky“ je vlastník restaurace. Od neustálého grilování je celý jejich dům prosycen mastnotou, které se nejde zbavit. Ulpívá na všem. Na zdech, na nábytku, na oblečení i na lidech, kteří tam bydlí. Tuk je úplně všude. Připravte se na noční můru v podobě oleje, uhrů a hnusu. Bléééééé… Na mastné je nejlepší pivo, že bych se upila? Je to docela pravděpodobné vzhledem k tomu, že po dvou kouscích lezu po čtyřech…
6. Earthbound
Podle mého nejlepší příběh ze sbírky. Po celém Japonsku se lidé zůstávají stát v podivných pozicích na těch nejneobvyklejších místech. Odmítají odejít, jíst, posléze i komunikovat, až nakonec úplně ztuhnou a změní se v sochy. Lidé se domnívají, že se jedná o nějakou nákazu. Asano je mladá dobrovolnice, která se jim pokouší pomoci. Před svými kolegy tají bolestnou minulost, která je také důvodem, proč nikdy nevydrží dlouho na jednom místě. Když se jednoho dne vrátí domů a zjistí, že přímo v jejím bytě „ztuhnul“ její nadřízený, začínají jí v hlavě pomalu zapadat jednotlivé dílky skládačky. Postižení nejsou ničím nakažení, jen je stihlo něco jako trest za jejich hříchy, když se nemohou hnout z místa, které jim připomíná zločin, který v minulosti spáchali…
7. Dead Man Calling
Psychologická záležitost o tom, jak jeden muž dokáže fyzicky a posléze i duševně zničit celou jednu rodinu. Uvězněný člen gangu, který brutálně zabil otce a mladšího bratra hlavní hrdinky a její matku a staršího bratra vážně zranil, je sice odsouzen k smrti, přesto se stále vrací, aby přežívající členy psychicky deptal. Obtěžuje je dopisy, ve kterých sice žádá o odpuštění, přesto vysílá svou astrální projekci, aby je každou noc děsil a znervózňoval svou přítomnosti a bavil se jejich strachem a hněvem. Matka umírá v nemocnici, bratr si raději sám sáhne na život a zmučenou Noriko ani příliš nepotěší, když se dozví, že vrah byl popraven. Věří, že ji bude pronásledovat až do smrti. Jenže…
* * *
Asi už jsem se zmiňovala, že horory normálně moc nemusím. Ne že bych po nich snad trpěla nočními úzkostmi a násilným buzením ze spánku, prostě mi tenhle žánr moc neříká. Vyvražďovačky beru jako brutální zábavu a psychologické záležitosti mě spíš stihnou unudit, než dojde k nějakému nečekanému zvratu[1]. Jestli mě něco vyděsí, pak to jsou ty typické primitivní lekačky, kdy někdo odněkud vybafne (což je logické) a to je asi vše.
Ale Džundži Itó na mě už se Spirálou udělal dojem. Neříkám, že to byl dojem stoprocentně kladný, ale dojem to koneckonců byl a rozhodně nemalý. Jeho díla jsou totiž bezesporu všechna zvráceně fascinující. Přesněji – on je zvrácený a já určitě fascinovaná. Možná i trochu šílená. A zhnuseně nadšená. Nejspíš proto pořád čtu další a další jeho mangy – momentálně opět New Voices in the Dark. Asi vím, že pokaždé přijde s něčím, co mě překvapí, šokuje nebo zhnusí.
Je fakt, že po přečtení Uzumaki nebo právě Voices in the Dark jsem si okamžitě musela spravit depresivní náladu něčím, kde na člověka na každém rohu nevybafl démon, oživlá mrtvola nebo na něj neodkapávaly litry přepalovaného oleje, ale i tak mi to nezabránilo v tom, zase okouknout něco dalšího. Jak jsem psala o pár řádků výše, zvrácená fascinace těmito příběhy a hlavně dokonalými kresbami mi nedovolí se od nich hned tak odpoutat.
Tentokrát střílím od boku a dávám hodnocení v rozmezí 60 – 85 %. Šedesát je za nechutný příběh Glyceride a osmdesát pět za Earthbound. Ten zbytek je tak nějak mezi tím.
[1]Vzpomínám si, jak se svého času všichni mohli přetrhnout ve chvále Blair Witch, kde prý byla nahozena skutečně napjatá atmosféra. Já jsem jí bohužel nějak nevšimla a to jsem ten film sledovala dokonce kolem půlnoci. Osobně na mě neudělal žádný dojem. Ani z Kruhu (taky jsem ho sledovala pozdě v noci) jsem neměla až na mírné mrazení v zátylku nějaké závažné pocity děsu, zato kamarádka mi později líčila, jak sebou trhala při každém divném zvuku. Ačkoli Kruh se mi narozdíl od Blair Witch líbil.
Loading ...
Jaggni to!
