Uklidňující náruč
Celý královský palác spal.
Vlastně téměř celý palác spal. Princezna Kalliopé se schovávala za těžkými závěsy v pokoji své mladší sestry Meroppy a snažila se oddechovat co nejtišeji, aby se před ní neprozradila. Nechtěla, aby Meroppa věděla, že ji sleduje. Posledních pár dnů ji nechtěla mít poblíž a dávala jí to dost ostře najevo. Kalliopé věděla proč, takže jí to ani neměla příliš za zlé. Přesto to chtěla změnit. Proto schovaná za závěsy vyčkávala na ten správný moment. A ten okamžik už byl blizoučko.
Kalliopé se neodvážila vykouknout ze svého úkrytu dříve, než chvíli poté, co se těžké oddechování a steny její sestry ztišily. Její dech se zklidnil a Kalliopé si byla jistá, že Meroppa konečně spí. Opatrně odsunula závěs, za kterým se schovávala a přimhouřila oči, aby v tom mizivém světle, které do pokoje vnášel měsíc za oknem, zaostřila na postavu sedící na lůžku její sestry.
Díval se na Meroppinu uvolněnou tvář a havraní vlasy rozhozené po bělostném polštáři. Natáhl k ní ruku k jejímu bledému, jakoby porcelánovému obličejíku a něžně jí odhrnul z čela zacuchanou ofinu. Pak si ji k sobě přitáhl a sklonil se nad její tvář, jako by ji chtěl naposledy políbit, než odejde. Jenže Kalliopé ho nechtěla a nemohla nechat odejít.
„Ehm…“ podařilo se jí ze sebe vypravit pouze tohle. Na upoutání jeho pozornosti to přece jen stačilo. Pomalu se otočil k ní, ale ve stříbrném pološeru byla jeho tvář nezřetelná, oči byly jen dvě temné skvrny, nos sotva stínem a rty nebyly vidět téměř vůbec. Zachvěla se, protože jeho tvář jí připomněla lebku.
Namáhavě polkla a pokusila se ovládnout svůj děs, koneckonců měla úkol. „Můžu rozsvítit?“ zeptala se a hlas se jí chvěl nejen strachem, ale i únavou. Nespala už několik noci, hlídala svou sestru jenom, aby ho zastihla.
„Rozsviť.“
Kalliopé zapálila svíčku. Děsivá lebka zmizela. Místo ní seděl na lůžku pohledný mladíček – stěží dvacetiletý – a choval v náručí její spící sestru.
„Přistihla jsem tě při činu.“
Přes rty mu přelétl lehký úsměv. „A co s tím uděláš? Budeš křičet a zavoláš stráže? Zmizím dřív, než se tu kdokoliv dostane.“ Hlas měl hlubší, než by čekala podle jeho vzhledu, trochu zastřený. „A ty mi v tom nezabráníš, protože se mě bojíš.“
Přinutila se pousmát. „Nechci volat stráže. Chci si s tebou promluvit.“
„Promluvit?“
„Ano. Chci se tě zeptat–“
„Tak se ptej,“ skočil jí do řeči. „Ale rychle, myslím, že chápeš, že musím brzy odejít.“
Zhluboka se nadechla. „Proč ona? Proč moje sestra?“
Pokrčil rameny.
„Proč to nemůžu být já?“
Znovu to pokrčení ramen.
„Je mladší než já, ani není tak krásná, tak proč sis vybral ji? Odpověz!“
„Já si ji nevybral. Prostě se to stalo. Nikdo to neovlivní, tím méně ty.“
Její úsměv měl tentokrát lehce vychytralý nádech, ale rychle se přestala smát, aby si toho nevšiml, ale on jí nevěnoval pozornost, protože byl až zvráceně fascinován její spící sestrou. Vypadala tak klidně a nevinně. Narozdíl od něj.
„Říkal jsi, že chceš hned odejít, že?“
„Vlastně ne,“ řekl k jejímu překvapení. „Řekl jsem brzy, ale ne hned. Mám ještě půl hodiny čas.“
„Půl hodiny? To je dobře.“
„Proč?“
„Nechci, abys odešel a myslel si, že jsem byla nezdvořilá. Ráda bych ti nabídla víno a malé občerstvení. Piješ víno?“
Zúžil oči. „Ne, ani ne.“
„Je sladké a lahodné jako nektar. Bude to poděkování za tvůj čas i omluva za mou nezdvořilost. Nejlepší vína máme v našem sklepě. Některá jsou starší víc než deset let a nejspíš sám Dionýsos by z nich byl nadšený.“
Stále váhal. Vypadalo to, jako by se nemohl rozhodnout, zda opustí Meroppinu ložnici a půjde se napít, nebo zůstane ještě zbytek svého času s ní.
„Vždyť spí, ani nezjistí, že jsi byl pryč,“ nabádala ho Kalliopé a podala mu ruku, aby ho vedla. K jejímu úžasu nabízenou dlaň přijal. Jeho prsty lehce sevřely její a ona ho vedla ztichlým zámkem a pečlivě si vybírala trasu tak, aby minula strážící hlídky. Jeho dotek vůbec nebyl nepříjemný, jak nejprve očekávala. Představovala si, že jeho kůže bude studená a vlhká a z jeho dotyku jí bude běhat mráz po zádech, ale ve skutečnosti byla jeho dlaň suchá a horká a jen bohové věděli, proč se z jeho přítomnosti cítila tak akorát ospalá.
Kráčeli mlčky a Kalliopé měla skoro pocit, jako by vedla jehně na porážku. Podívala se na něj. Bylo snad možné, aby věděl, co zamýšlí? Z jeho tváře nevyčetla nic, ale kdyby ji z něčeho podezříval, nikdy by se přece nenechal odvést až sem. Kalliopé pustila jeho ruku a zapálila od svíčky jednu louč na zdi.
Byli v chladném, temném sklepení, kde nebyla okna, jen stůl se dvěmi židlemi poblíž dveří a podél zdí uložené sudy s vínem. Místnost byla mnohem delší, ale louč osvětlovala pouze omezený prostor, zbytek sklepa se už topil ve tmě. Dívka pokynula mladíkovi, aby se posadil. Bez řečí to udělal.
Kalliopé vzala dva poháry položené u nejbližšího soudku a naplnila je vínem. Z jednoho se lehce napila sama, druhý podala mladíkovi. Víno mělo tak tmavě červenou barvu, že se skoro zdálo černé. Bylo husté, sladké a velmi silné.
„Vypadá trochu jako sražená krev,“ utrousil, než si trochu usrkl a poválel na jazyku. „Hmmm. Chutné. Velice chutné.“
„Říkala jsem ti to. Nemůžeš říct, že bych lhala. Tak si dej ještě!“
Hladce do sebe obrátil druhý pohár. V blikavém světle louče vypadal tak nějak živěji a ne tolik bledě. I jeho oči ožily neskrývaným zájmem. Pozoroval Kalliopé, která zatím pouze usrkávala z prvního poháru.
„Ty…“ začal, než se mu k princeznině spokojenosti zapletl jazyk.
„Ano?“ zapředla mile.
„Jsi hrozně… unavená. Vyčerpání… zastírá mysl.“
„Proto si dáme tohle víno. Osvěží tebe i mne. Tak. Dej si ještě. Pak si pořádně promluvíme.“
Napájela ho silným vínem a sledovala, jak si na něm vybírá svou daň. Víno vůbec neosvěžovalo, právě naopak. Ona měla jen pár loků, ale on byl stále omámenější, oči se mu klížily a hlava klesala. Pak přišla její chvíle. Když mu hlava padla na hruď, vyskočila a rozběhla se ke dveřím. I když byla neskutečně unavená, naděje jí dodala sílu, opřela se o silné dveře a masivním klíčem prudce otočila v zámku.
„Polapila jsem tě,“ vydechla a úlevou se pod ní až podlomila kolena.
Na druhé straně bylo ticho. Musel být tak opilý, že ani nevěděl, co s ním udělala. Kalliopé se i ve své neskutečné únavě opájela dokonalým výsledkem svého zoufalého činu. Opřela se proti dveřím, přitiskla na ně ucho a zkusila poslouchat, jestli z druhé strany něco neuslyší. Třeba jeho chrápání.
„Teď si myslíš, že… že jsi zvítězila, nemám pravdu?“ ozvalo se zpoza dveří tlumeně, ale nečekaně. Kalliopé sebou trhla. Musel stát přímo proti ní, dělily je jen ty těžké dveře. Dokonce ani nepředstíral, že by nevěděl, o co se jedná, a Kalliopé si uvědomila, že vlastně vůbec nezní opile, na to kolik toho vlastně vypil. Předstíral to? No, taky dobře, aspoň ví, co se s ním v téhle chvíli děje.
„Také že ano,“ ujistila ho spokojeně. „Zvítězila jsem. Uvěznila jsem Smrt.“
„Víš… Poslední člověk, který se pokoušel obelstít Smrt a bohy podsvětí, teď den co den v Tartaru valí balvan na vrchol hory. To chceš skončit stejně?“
Kalliopé ho neposlouchala. „Plánovala jsem si to. Věděla jsem, že se musíš ukázat, a čekala jsem na tebe,“ hlas se jí chvěl vyčerpáním, zoufalstvím i špatně potlačovanou zlostí.
„Prozíravé, princezno Kalliopé, to tedy musím uznat, ale ne moc moudré. Kolik jsi toho za poslední tři dny, cos na Smrt čekala, naspala? Dlouho bys to nevydržela. Už teď se sotva držíš na nohou.“
„Je mi to jedno, důležité je, že má sestra dnes v noci nezemře.“
„A je ti jasné, že nezemře ani nikdo jiný?“
„To je mi jedno. Navíc je na světě určitě spousta dalších lidí, kteří by nechtěli, aby jejich blízcí zemřeli.“
„Ale lidé umírat musí, je to řád tohoto světa. Jinak by se nemohli rodit noví lidé a rovnováha a tím pádem i stabilita byly zcela zničeny.“
„To je mi jedno, hlavně když Meroppa…“
„Ty… máš ráda… svou sestru, že ano?“
Uspokojení nahradil smutek, na který Kalliopé na chvíli zapomněla. „Jistěže,“ hlesla a slzy, kterým se urputně bránila, jí stejně vyhrkly do očí. Její milovaná sestřička, která už od nejranějšího dětství postonávala. S přibývajícím věkem se její stav stále zhoršoval a všichni dobře věděli, že se nikdy nedožije dospělosti. Její sestřička, která se jí pořád svěřovala, jak moc by chtěla žít, zamilovat se…
„Trpíš, protože umírá?“
„Umírá kvůli tobě!“ vyštěkla.
„Umírá, protože je těžce nemocná, s tím nemám já nic společného. Neurčuji lidský osud ani délku života. Od toho tu jsou Moiry.“
„Jsi bůh smrti! Zabíjíš lidi!“
„Já nezabíjím lidi. Nikdy jsem nikoho nezabil. Navíc… To, že lidé nebudou moci zemřít, je nevyléčí z jejich nemocí. Tvoje sestra bude stále trpět kvůli své nemoci. Bude mít bolesti, její slabé tělo ji nebude poslouchat, bude pořád jen polehávat a strádat při sebemenším pohybu, který pro ni bude nesmírně namáhavý. Jaký to bude mít život? A co ostatní lidé? Starci, kteří si už prožili své, toužící složit své unavené kosti…“
„Na tom teď nezáleží. Moje sestra nezemře a to je hlavní!“
„Má drahá,“ řekl podivně vážným tónem. „Nerad ti beru iluze a je mi to skutečně opravdu líto, ale skutečnost je taková, že tvá sestra je v tuhle chvíli už po smrti.“
„To není možné,“ prskla. „Než jsem tě odvedla, spokojeně spala!“
„Přesně tak. Protože jsem ji uspal, abych jí ulevil od bolestí a mohla umřít v blahé nevědomosti. Touhle dobou už čeká na břehu řeky Styx na Chárona, aby mohl převézt na druhou stranu.“
„To není pravda!“
Kalliopé se rozběhla chodbou, po schodech nahoru přímo do Meroppina pokoje. Její sestra stále ležela na lůžku, vypadala stejně jako ve chvíli, kdy od ní odcházela pryč. Jenže teď byla mrtvá. Nedýchala a její tělo pomalu vychládalo.
Kalliopé začínala mít dojem, že přichází o rozum, vždyť si to všechno pečlivě připravila, kde tedy udělala chybu? Když lékař řekl s definitivní platností, že Meroppě už nezbývá víc jak dva tři dny života, čekala na Smrt dnem i nocí, aby ho mohla odvést od lože své sestry dříve, než oddělí její duši od těla a pošle ji do podsvětí. Bůh smrti Thanatos byl nyní uvězněn ve sklepení, tak jak je možné, že Meroppa nežije?
Pro slzy téměř neviděla na cestu, přesto se dokázala vrátit do sklepení k masivním dubovým dveřím, kde vyčerpaně klesla na zem a konečně se naplno rozplakala. „Jak?“ vyrazila ze sebe mezi vzlyky tak tiše, že ani nedoufala, že by ji mohl na druhé straně slyšet.
Přesto jí odpověděl. „Spletla sis bratra.“
„Cože?“
„Nejsem Thanatos, jak se mylně domníváš, ale jeho bratr. Spánek, který lidem přináším, není ten věčný.“
„Ty jsi… Hypnos?“
„Přesně tak. A dnes jsem nepřišel ani tak za tvou sestrou jako za tebou, vyčerpanou zoufalým bděním u jejího lůžka. Jsi unavená, vysílená svou bolestí a zoufalá. Jen proto tě omlouvá, že jsi chtěla lstí obalamutit mého bratra.“
„Co teď mám dělat?“
„Je mi to líto, ale jediná útěcha, kterou ti mohu nabídnout, je uklidňující náruč spánku, kterou jsem nabídl i jí. Přijmeš ji?“
Kalliopé byla příliš unavená a příliš smutná, než aby mu dokázala vzdorovat. Z posledních sil otočila klíčem v zámku a pustila Hypna ven. Natáhl k ní ruku, ale ona si jen povzdechla a její tělo se mu ochable svezlo do náruče. Vzal bezvědomou dívku na ruce a nesl ji celou tu cestu až do její postele, kde ji uložil pod měkkou přikrývku. Setřel jí palcem stopy slz a smutně se pousmál.
„Půjdeme?“ zeptal se jeho bratr, který se mu zjevil po boku tak nečekaně, že to překvapilo i Hypna.
„Ano. Bude v pořádku.“
„Nezníš moc přesvědčeně,“ ušklíbl se Thanatos.
„Pošlu sem Morphea, aby jí seslal nějaký příjemný sen. Koneckonců bude spát skoro dva dny a taky právě přišla o sestru.“
Narozdíl od Hypna Thanatos už v životě viděl tolik smrtí, že tu dnešní nijak zvlášť neprožíval. A bratrova starost o dívku, která ještě žila, ho také nevzrušovala. Pokrčil rameny. Tak to prostě mělo být, Moiry určily její osud a on s tím nic prostě nenadělá. Lítost nebo soucit by možná byl na místě, ale vlastně ani jedna z těch emocí by nakonec k ničemu nebyla.
„Tak už pojď,“ vybídl své dvojče.
Hypnos ještě jemně odhrnul spící Kalliopé vlasy z tváře, a pak se oba společně vydali do sametově černé náruče Noci, která je oba zrodila.
(1 hlasy, průměr: 4,00 z 5)
Loading ...
Jaggni to!
